moje ikonka
Když jsi se narodil(a), tak ty jediný(á) jsi plakal(a) a všichni se smáli. Žij tak, až jednou budeš umírat, aby všichni plakali a ty jsi se smál(a).




Osudový telefonát- část 2

27. března 2008 v 15:24 |  ♥Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Rozbřesk♥
"Cože?" můj hlas byl nevýrazný, prostý citu.
"Ty víš, jaká Alice je -- myslí si, že ví všechno. Stejně jako ty." Rosalie se zachichotala bez stopy humoru. Její hlas měl nervózní náboj, jako kdyby byla náhle nejistá ohledně toho, co dělala.
Ale můj vztek mě zatvrdil na tož, abych se staral o to, co bylo Rosaliiným problémem.
Alice mi odpřísáhla, že bude následovat můj příklad pokud jde o Bellu, třebaže nesouhlasila s mým rozhodnutím. Slíbila, že nechá Bellu o samotě…po tak dlouho jako já. Zřejmě si myslela, že nakonec ukončím tu bolest. Možná o tom má pravdu.
Ale já jsem ji neukončil. Zatím. Tak co dělá ve Forks? Přál jsem si zakroutit tím jejím vychrtlým krkem. Ne že by mě Jasper nechal přiblížit se k ní, jakmile by zachytil závan vzteku zhasil by mě…
"Jsi tam ještě, Edwarde?"
Neodpověděl jsem. Stlačil jsem si hořen nosu konečky prstů, uvažoval jsem, jestli je možné pro upíra, aby dostal migrénu.
Na druhé straně, jestli se Alice už vrátila…
Ne. Ne. Ne. Ne.
Dal jsem slib. Bella si zaslouží život. Dal jsem ji slib. Bella si zaslouží život.
Opakoval jsem si slova jako mantru (pozn.magické, posvátné slovo, jehož opakováním se v józe dosahuje soustředění, rozeznění hlasem na jednom tónu), pokoušel jsem se pročistit si hlavu od té lákavé představy Belliného tmavého okna. Vchodu k mému jedinému útočišti.
Bezpochyby bych se musel plazit, kdybych se vrátil. Nevadilo by mi to. S radostí bych mohl strávit desetiletí na kolenou, kdybych byl s ní.
Ne, ne, ne.
"Edwarde? Nezajímáš se ani proč tam Alice je?"
"Nijak zvlášť."
Rosaliin hlas se teď stal trošku samolibým, potěšeným, nepochybně proto, že si vynutila odpověď ode mě. "No, pochopitelně, ona tak úplně neporušila to pravidlo. Chci říct, ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí."
Pomalu jsem zamrkal očima. Bela odešla? Mé myšlenky kroužili dokola nečekané představy. Ještě nematurovala, takže se musela vrátit ke své matce. To bylo rozumné. Měla by žít ve slunečním světle. To bylo rozumné, že byla schopná udělat za sebou tlustou černou čáru.
Pokusil jsem se polknout, ale nemohl jsem.
Rosalie se znovu zasmála nervózním smíchem. Takže nemusíš být na Alici naštvaný."
"Tak, proč jsi mi zavolala, Rose, pokud ne dostat Alici do potíží? Proč mě otravuješ?
"Počkej!" řekla, vycítila, správně, že jsem schopný ji znovu zavěsit. "To není to, proč jsem volala."
"Tak proč? Řekni mi to rychle, a pak mě nechej o samotě."
"No, tak tedy…" zaváhala.
"Vymáčkni se Rosalie. Máš deset vteřin."
"Myslím si, že by ses měl vrátit domů." Prohlásila Rosalie ve spěchu. "Jsem unavená z toho, jak Esme truchlí a Carlisle se nikdy nezasměje. Měl by ses stydě za to, co jsi jim udělal. Emmett tě po celou dobu postrádá a to mi začíná lézt na nervy. Máš rodinu. Dospěj a přemýšlej o něčem kromě sebe."
"Zajímavá rada, Rosalie. Dovol mi ti povědět krátký příběh o hrnku a konvici…"
"Já na ně myslím, na rozdíl od tebe. Nezajímáš se o to, jak moc ubližuješ Esme, pokud ne někomu jinému? Ona tě miluje víc než ostatní z nás, a ty to víš. Vrať se domů."
Neodpověděl jsem.
"Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí, ty se z toho dostaneš."
"Forks nikdy nebyl problém, Rosalie," řekl jsem, pokoušel jsem se být trpělivý. Co říkala o Esme a Carlisleovi, to uhodilo na citlivou strunu. "Jen proto, že Bella" - bylo těžké vyslovit její jméno nahlas - "se přestěhovala na Floridu, to neznamená, že jsem schopný… Podívej, Rose. Opravdu mě to mrzí, ale, věř mi, neudělalo by to nikoho šťastnějšího, kdybych tam byl."
"Hmm...."
Znovu nastalo to nervózní zaváhání.
"Co je to, co jsi mi nepověděla, Rosalie? Je Esme v pořádku? Je Carlisle ---"
"Jsou v pořádku. To jenom…dobře, neřekla jsem, že se Bella přestěhovala."
Nepromluvil jsem. Přejížděl jsem si náš rozhovor v hlavě. Ona, Rosalie řekla, že se Bella přestěhovala. Řekla: …ty jsi nás jenom varoval, abychom se nestýkaly s Bellou, správně? Zbytek Forks nevadí. A potom: Myslím, že jakmile tahle celá Forkská záležitost skončí… Takže, Bella není ve Forks. Co myslela tím, že se Bella nepřestěhovala?
Pak Rosalie znovu spěchala se slovy, tentokrát je říkala skoro rozhněvaně.
"Nechtěli ti to říct, ale já si myslím, že je to hloupé. Čím rychleji se z toho dostaneš, tím dříve se věci mohou vrátit do normálu. Nač tě nechat smutně procházet temnými kouty světa, když to není nutné. Můžeš se vrátit domů. Zase můžeme být rodina. Je po všem."
Moje mysl se zdála, že je porouchaná, nesouvislá. Nedokázal jsem pochopit její slova. Je tady něco velmi, velmi evidentního v tom, co mi řekla, ale neměl jsem tušení, co to je. Můj mozek si pohrával s tou informací, vytvářel z ní zvláštní, nesrozumitelné představy. Absurdní.
"Edwarde?"
"Neporozuměl jsem tomu, co jsi říkala, Rose."
Dlouhá pauza, délka několika lidských tepů.
"Ona je mrtvá, Edwarde."
Delší pauza.
"Je mi to…líto. Myslím si, že máš právo se to vědět. Bella…skočila z útesu před dvěma dny. Alice to viděla, ale bylo příliš pozdě něco udělat. Myslím, že by pomohla, ačkoliv by nedodržela slovo, kdyby v té věci měla čas. Vrátila se, aby udělala, co může, pro Charlieho. Víš, jak se o něj odjakživa starala ---"
Telefon zmlkl. Trvalo mi několik vteřin, abych to pochopil, abych ho silou vypnul..
Dlouho jsem seděl v prašné temnotě, přimrazený na místě. Bylo to jako kdyby čas skončil. Jako kdyby se vesmír zastavil.
Pomalu, pohybujíc se jako stařec, zapnul jsem znovu telefon a vytočil číslo, u kterého jsem si slíbil sobě, že na něj nikdy znovu nezavolám.
Pokud to bude ona, zavěsím. Pokud to bude Charlie, získal bych informaci, kterou jsem potřeboval, prostřednictvím lsti. Ověřil bych si nesprávnost Rosaliina nechutného vtipu, potom bych se vrátil ke své prázdnotě.
"Swanovi." Odpověděl hlas, která jsem nikdy předtím neslyšel. Mužský chraplavý hlas, hluboký, ale pořád mladiství.
Nezarazil jsem se, abych popřemýšlel o důsledku toho.
"Tady je Dr. Carlisle Cullen," řekl jsem, dokonale jsem napodobil hlas mého otce. "Mohl bych prosím mluvit s Charliem?"
"Není tady." odvětil hlas, byl jsem neurčitě překvapený nad zuřivostí v něm. Slova byla téměř zavrčení. Ale to nebylo důležité.
"Dobře, kde potom je?" dožadoval jsem se, začínal jsem být netrpělivý.
Nastala krátká pauza, jako kdyby ten cizinec chtěl ty informace zatajit přede mnou.
"Je na pohřbu." odpověděl konečně kluk.
Zase jsem zaklapl telefon.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Koho máte z románů od Stephenie Meyer nejradši?

Edwarda 44.2% (344)
Bellu 11.8% (92)
Alici 7.4% (58)
Rosalii 1.8% (14)
Jaspera 4.4% (34)
Emmeta 3.3% (26)
Esme 1.4% (11)
Carlislea 2.3% (18)
Jacoba 5.4% (42)
Charlieho 1.7% (13)
Billyho 1.4% (11)
kluky z La Push 1.7% (13)
Jessicu 1.8% (14)
Mikea 1.2% (9)
Taylora 1.8% (14)
Erica 1.2% (9)
Lauren 1.4% (11)
Angelu 1.2% (9)
Bena 2.1% (16)
Volturiovi 2.7% (21)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama