moje ikonka
Když jsi se narodil(a), tak ty jediný(á) jsi plakal(a) a všichni se smáli. Žij tak, až jednou budeš umírat, aby všichni plakali a ty jsi se smál(a).




Osudový telefonát- část 1

27. března 2008 v 15:24 |  ♥Stmívání, Nový měsíc, Zatmění, Rozbřesk♥

Tady je rozhovor mezi Rosalii a Edwardem, úryvek z Nového měsíce z pohledu Edwarda.

Telefon v kapse se znovu rozvibroval. Bylo po dvacáté páté za dvacet čtyři hodin. Uvažoval jsem, že zvednu telefon, přinejmenším zjistím, kdo se mě pokoušel kontaktovat. Třeba to bylo důležité. Možná mě Carlisle potřebuje.
Přemýšlel jsem o tom, ale nepohnul jsem se.
Nebyl jsem si přesně jistý, kde jsem. Nějaké temné podkroví, hemžící se prostor, plné krys a pavouků. Pavouci si mě nevšímali a krysy se mi zdaleka vyhýbali.Vzduch byl prosycený intenzivním pachem oleje na vaření, žluklým masem, lidským potem a skoro jednolitou vrstvou znečištění, které bylo momentálně viditelné ve vlhkém vzduchu jako černý film přes všechno. Pode mnou, čtyři patra vratkého činžovního domu, se to hemžilo životem. Neobtěžoval jsem se rozlišit myšlenky těch hlasů - dělali hrozný, hlasitý, španělský hluk, kterému jsem nevěnoval pozornost. Prostě jsem nechal zvuky odrážet se ode mě. Nesmyslné Všechno z toho nemělo smysl. Moje vlastní existence neměla smysl. Celý svět neměl smysl.
Přitiskl jsem čelo ke kolenům, uvažoval jsem, jak dlouho budu schopný tohle vydržet. Možná to je beznadějné. Možná, pokud je můj pokus tak jako tak odsouzen k nezdaru, měl bych se přestat týrat a prostě se vrátit…
Ta myšlenka byla tak intenzivní, tak uzdravující jako kdyby ta slova obsahovala silná anestetika, odplavovala moře bolesti, které jsem pohřbil - způsobilo to, že jsem zalapal po dechu a zatočila se mi hlava.
Teď jsem mohl odejít, mohl jsem se vrátit.
Bellin obličej se vždy za mými víčky usmíval.
Byl to úsměv přivítání, odpuštění, ale to nemělo žádný afekt, ale mé podvědomí patrně chtělo, aby to mělo.
Samozřejmě že jsem se nemohl vrátit. Co konec konců byla moje bolest v porovnání s jejím štěstím? Ona by měla být schopna se usmívat, zproštěná strachu a nebezpečí. Zproštěná touhy po nelidské budoucnosti bez duše. Zasluhuje si víc než to. Zasluhuje si někoho lepšího než mě. Když Bella opustí tenhle svět, ona bude pokračovat na místě, které bylo navždy zapovězeno pro mě, bez ohledu na to jak jsem se tu choval.
Myšlenka na toto definitivní odloučení byla o tolik silnější než bolest, kterou jsem už měl. Moje tělo se tím roztřáslo. Když Bella bude pokračovat na místě, kam patří a já nikdy nemohl patřit, nevydržel bych to tady. Musí tu být zapomnění. Musí tu být úleva.
To bylo mé přání, ale nebyla to jistota. Spi, možná sni. Zajisté je tady zádrhel. Citoval jsem si pro sebe. Kdybych byl dokonce popelem, stále bych nějakým způsobem pociťoval utrpení z její ztráty?
Znovu jsem se roztřásl.
A, zatraceně, dal jsem slib. Dal jsem slib jí, že nikdy nebudu obtěžovat svou společností její život, že nepřinesu své černé démony do něj. Nevycouval jsem ze svého slibu. Nedokázal jsem pro ni udělat nic správného? Vůbec nic.
Myšlenka na návrat do pochmurného malého města, které vždy bude mým skutečným domovem na této planetě, se znovu plížila skrz mé myšlenky.
Jen zkontrolovat. Jen vidět, že je v pořádku a v bezpečí a šťastná. Nezasahovat. Nikdy by se nedozvěděla, že tam jsem…
Ne. Zatraceně, ne.
Telefon se znovu rozvibroval.
"Sakra, Sakra, sakra." Zavrčel jsem.
Domníval jsem se, že bych ho mohl použít jako rozptýlení. Trhaným pohybem jsem telefon otevřel a povšiml jsem si čísla s prvním šokem, který jsem pocítil za poslední půlrok.
Proč by mi Rosalie volala? Byla jedinou osobou, která si pravděpodobně užívala mou nepřítomnost.
Musí tu být něco skutečně v nepořádku, pokud se mnou potřebuje mluvit. Náhle jsem se strachoval o mou rodinu, udeřil jsem do tlačítko na přijmutí hovoru.
"Co?" zeptal jsem se napjatě.
"Och, wau. Edward vzal telefon. Cítím se tak poctěná."
Jen co jsem uslyšel její tón, věděl jsem, že je moje rodina v pořádku. Musela se prostě nudit. Bylo obtížné uhodnout její motiv bez jejích myšlenek jako vodítka. Rosalie nikdy neměla moc rozumu pro mě. Její motivy byly obvykle založené na té nejkomplikovanější podobě logiky.
Zaklapl jsem telefon.
"Nech mě o samotě." zašeptal jsem k nikomu.
Ovšem telefon se rázem znovu rozvibroval.
Bude volat do té doby, než mi předá jakoukoli zprávu, se kterou mě hodlá naštvat? Pravděpodobně. Trvalo by měsíce, než by se unavila touhle hrou. Pohrával jsem si s představou nechat ji znovu vytáčet mé číslo po příští půl rok…a potom jsem si povzdechnul a zase vzal telefon.
"Pokračuj s tím."
Rosalie spěchala se slovy. "Myslela jsem si, že by jsi chtěl vědět, že je Alice ve Forks."
Otevřel jsem oči a zíral na shnilý dřevěný trám tři palce od mého obličeje.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Koho máte z románů od Stephenie Meyer nejradši?

Edwarda 44.2% (344)
Bellu 11.8% (92)
Alici 7.4% (58)
Rosalii 1.8% (14)
Jaspera 4.4% (34)
Emmeta 3.3% (26)
Esme 1.4% (11)
Carlislea 2.3% (18)
Jacoba 5.4% (42)
Charlieho 1.7% (13)
Billyho 1.4% (11)
kluky z La Push 1.7% (13)
Jessicu 1.8% (14)
Mikea 1.2% (9)
Taylora 1.8% (14)
Erica 1.2% (9)
Lauren 1.4% (11)
Angelu 1.2% (9)
Bena 2.1% (16)
Volturiovi 2.7% (21)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama